Juliet Gellatley - Mlčící archa - 1. Svět očima prasete

Aktivity zahraničních organizací
Bylo mi 15 let, když jsem se rozhodla stát vegetariánkou. Nebyl to výsledek nějakých debat nebo něčích argumentů, ani to nebyl výsledek mých úvah. Způsobilo to něco, co jsem tehdy viděla.

Moje spolužačka pracovala na školním projektu o zemědělství a potřebovala navštívit nějakou modelovou farmu. Jela jsem na tu návštěvu s ní. Snad jsem si tehdy ještě naivně myslela, že tam na dvorku uvidím volně se procházet krásné slepice s lesknoucím se peřím, jak hrabou v zemi a spokojeně kdákají. Určitě jsem ale nebyla jediná, kdo si to tehdy myslel. Psal se rok 1979 a pravda o živočišné výrobě byla skryta za závojem mlčení – což se ale ani dnes nezměnilo. Proto jsem vůbec nebyla připravená na to, co mě čekalo.

Moje mlhavé představy o tom, že všude uvidím seno a spokojeně se procházející zvířata, vzaly rychle za své. Nespatřila jsem tam nikde žádné zvíře, pouze skupinu ošklivých průmyslově vyhlížejících budov bez oken. Klidně to mohla být skladiště, která si majitel sám postavil anebo to mohly být výrobní haly nějakého strojírenského podniku.

Nejdřív nás zavedli k prasatům. Sotva jsem prošla dveřmi, ovanul mne vlhký, nasládle teplý vzduch, plný zápachu z výkalů zhruba stovky prasat, které tu žily (a také kálely). Začal ve mně hlodat jakýsi nejistý pocit. Toto nebyly útulné chlívky v nichž by se prasata spokojeně rozvalovala. Byly tu pouze řady betonových kotců, v každém bylo jedno prase, které se ani nemohlo dotknout svého souseda, ačkoliv je dělilo jen pár centimetrů.

Dozvěděly jsme se, že zde jsou umístěny prasnice, které neustále přivádějí na svět nová selata. Každá prý má v průměru dva a půl vrhu za rok, a v každém vrhu obvykle dvojciferný počet selat. Zvířata měla před sebou železné tyče, k nimž byla připevněna koryta na žrádlo. Stála na kovových roštech, kterými – při troše štěstí – propadávaly exkrementy. Jenže když některé z nich močilo, stříkalo to všude – na stěny kotce, stejně jako na jeho nohy a břicho. Nakonec si do toho lehlo. Všimla jsem si, že ta, která se snažila pohnout, se sotva držela na nohou.

Každé zvíře mělo okolo těla (zhruba okolo pasu) široký obojek upevněný k držáku v podlaze, jehož úkolem bylo znemožnit pohyb. Proto se mohlo posunout jen asi o půl kroku vpřed nebo vzad. Chtělo-li si některé zvíře lehnout, bylo to pro ně velmi obtížné.

Když člověk spatří něco tak příšerného, má obvykle snahu si to nějak přijatelně vysvětlit, nějak to omluvit. Hlavně chce uvěřit tomu, že pro zvířata to přece nemůže být tak hrozné, jak to na první pohled vypadá. Lidé se v tom snaží i navzájem utvrzovat. Náš průvodce se na nás bodře usmál a řekl – „když jsou v teple a mají co jíst a pít, tak jsou šťastná “ Nevěřila jsem tomu.

O několik let později jsem pak viděla, jak byla mladá prasnice poprvé umísťována do takového kotce. Když ji nasadili okolo těla obojek a připoutali ji k podlaze, začala se v šílené panice vrhat na stěny a příšerně vřeštěla.

Na farmě, kterou jsem navštívila, jsem viděla, že ta ubohá stvoření už rezignovala a nebránila se. Ani neměla jinou možnost. Důsledky jejich nesmyslné sterilní existence byly vidět na první pohled. U mnoha z nich se projevovalo tzv. „stereotypní chování“ – hýbala hlavami ve stále stejném rytmu dopředu a dozadu a opakovaně kousala do hrazení stále stejným způsobem, s přesností metronomu.

Stejné chování můžete vidět i u zvířat v ZOO – stále chodí dopředu a dozadu. Píše o tom i vládní organizace CRB ve své zprávě o životních podmínkách prasat – „toto chování se velice podobá chronickým psychiatrickým nemocem lidí“. Mnoho prasat, která jsem viděla, se prostě zbláznilo.

Když jsem tam stála a viděla prasnice umírající nudou, mohla jsem zároveň vidět, že jde o úžasný příklad propojení ekonomických a veterinárních znalostí, směřující k odstranění nehospodárnosti, zvýšení zisků, optimalizování krmení a snížení počtu pracovníků. Při plánování, návrhu a realizaci tohoto moderního provozu byly vzaty v úvahu všechny otázky kromě jediné – a co na to zvířata?

Prasata jsou vysoce inteligentní zvířata, jsou potomky divokých prasat, která se kdysi toulala britskými lesy, dokud nebyla v sedmnáctém století téměř vyhubena. Ve svém přirozeném prostředí by neustále procházela rozlehlými lesy, jež kdysi pokrývaly většinu plochy ostrovů, požírala by bukvice a žaludy, semena a kořínky a příležitostně nějaké malé savce. Potravu by vyhrabávala svým silným rypákem a krkem. Protože nemají ráda extrémní teploty, ukrývala by se pod stromy, když by bylo příliš horko, anebo by si stavěla hnízda ze spadaného listí, aby se zahřála v zimě.

Pro zvířata s tak silným společenských pudem, aktivní a družná, je rozhodnutí uvěznit je osamoceně a zabránit jim v aktivitě, naprostým popřením jejich přirozenosti. Tento způsob jednání ukazuje naši hamižnost a nedostatek soucitu. Prasata se stala zbožím, byla dokonce vyšlechtěna pro produkci určitého druhu masa. Prasata s obzvláště dlouhým hřbetem jsou určena k produkci slaniny, prasata s masivními končetinami produkují lepší šunku. Nadvláda peněz, logika efektivity, a všeobecná nadvláda zisku jsou ztělesněny ve způsobu chovu prasat.

Prasnice zůstávají ve svých ohradách – říká se jim „suché stáje pro prasnice“ – skoro celých 16 týdnů březosti a jediným vytržením z jejich nudy je přesun do porodních boxů, když se přiblíží termín narození selat.

Tyto boxy, trochu větší než předchozí, se nacházely v sousední budově a náš průvodce nám je s pýchou ukázal. Vyvedlo mne z míry chování jedné prasnice ve vysokém stupni březosti. Ve svém holém, zamřížovaném vězení s kovovou podlahou se vytrvale pohybovala dopředu a dozadu jako kdyby něco zoufale hledala i když tam samozřejmě nic nebylo. Zeptala jsem se našeho průvodce, co to dělá, ale otázka zůstala jakoby mimochodem nezodpovězená. Odpověď jsem se dozvěděla později. Byl to další příklad stereotypního chování, další příznak mentální poruchy u zvířete.

Prasnice mají extrémně silný mateřský pud a na svobodě si budují velké hnízdo už mnoho dní před porodem. Když je hotové, může být až jeden metr vysoké. Při hledání listí, větviček a slámy mohou nachodit mnoho kilometrů. Čili to, co jsem viděla, byla smutná snaha březí samice naplnit své přirozené instinkty v naprosto nepřirozeném prostředí.

V jiných kotcích už byly prasnice s mladými. Malá selátka, pořád ještě mokrá a zašpiněná od slizu, šmátrala po kovové podlaze a snažila se najít struky své matky. V jednom kotci smutně zápasila a snažila se přelézt jak skloněnou podlahu, tak svého mrtvého sourozence a placentu. Matka nemohla udělat vůbec nic, protože byla uvězněna několika tyčemi. Mláďata sice mohla sát její mléko, ale to bylo vše. Náš usmívající se průvodce k tomu řekl: „Tyhle tyče? Ty zabraňují tomu, aby prasnice zalehla svá mláďata.“

Naučila jsem se takovými úsměvy opovrhovat. Tento vesele a bodře se usmívající mladý muž, o něco málo starší, než já, mluvil plynule a s velkým zaujetím o zvyšujících se výnosech, holedbal se znalostmi o krmení a mluvil uctivě o požadavcích trhu. Ale ani jednou ani jedním slovem nedal najevo, že by zvířata okolo nás byla pro něj něčím víc než jen ekonomickými jednotkami. Než jsem vstoupila do té budovy, nevěděla jsem o prasatech nic. Nyní jsem věděla, že co jsem teď spatřila, popíralo samotné základy lidskosti,

Naše exkurse po farmě pokračovala dál do zadní části budovy. Kamkoliv jsme šly, ze všech stran na nás - jak z vězení - koukaly zpoza stále slídících rypáčků tisíce třpytivých malých očí. Uličku lemovaly řady naplněných klecí, jedna na druhé, až do výše asi dvou metrů. V každé kleci bylo několik selat, kromě nich nebylo v klecích vůbec nic. Selata byla oddělena od matek a umístěna do těchto klecí když jim bylo tři a půl týdne. Minimálně o 5 týdnů dříve, než by to pro ně bylo přirozené.

Jejich životy byly a jsou velice krátké. Selata vybraná pro chov na šunku a vepřové maso jsou zabíjena ve věku asi pěti měsíců. Prasata chovaná pro slaninu, mohou přežít ještě další měsíc. Všechna zvířata bez rozdílu jsou několik týdnů před porážkou přemístěna z klecí do ohrad určených pro ztloustnutí. V těchto ohradách s holou podlahou bez podestýlky, bez stromů, květin nebo slunečního světla, dožijí svůj krátký život v extrémním stresu.

Vepřové v současnosti tvoří cca 40% světové produkce masa. Prasata jsou konzumována nejčastěji ze všech zvířat a jsou intenzivně chována na celém světě. V šedesátých letech byly v USA vynalezeny tzv. „slaninové boxy“ – v těchto boxech jsou prasata umístěna jednotlivě a mají zde tak málo prostoru, že se téměř nemohou pohnout. Cílem je, aby neplýtvala energií a rychleji tloustla.

Takovéto zacházení se zvířaty bývá často omlouváno tím, že zvířatům je poskytnuto vše co potřebují. Lidé, kteří s nimi pracují, tvrdí, že znají jejich potřeby a s naprostým opovržením odmítají znepokojení takových lidí, jako jsem já. Vytrvale tvrdí, že pokud se zvířatům poskytne krmení, voda a ochrana před přírodními vlivy, pak už nic jiného nepotřebují. Je pozoruhodné, že naprosto přehlížejí otázku svobody, ačkoliv my lidé si právě svobodu ceníme nade vše. Svoboda živí naši představivost, naopak nesvoboda ničí naši duši. Vím, že stejně to prožívají všechna zvířata. Pokud máte pochybnosti, sledujte někdy stádo krav v okamžiku, kdy jsou vypouštěny z těsných budov, kde tráví zimu, na jarní louku plnou čerstvé trávy.

Ve svých patnácti letech jsem viděla věci, o nichž jsem instinktivně věděla, že jsou špatné, ale nebyla jsem ještě schopna to logicky zdůvodnit, nebyla jsem schopna dát dohromady argumenty proti tomu, co nám vnucoval náš průvodce. Proto jsem se ihned po opuštění těchto deprimujících zvířecích vězení rozhodla začít co nejdříve hledat informace. Z toho, co jsem objevila, mi bylo zle.

Mohou-li selata růst přirozeně, žijíce v otevřeném prostředí a jejich matka je kojí, hrají si, honí se, zakopávají o sebe navzájem, a po celé své dětství se takto učí a vynakládají na to veškerou energii. Neubližují si navzájem. Chovají se úplně stejně jako naši oblíbení domácí mazlíčci. Avšak komerčně chovaná prasátka jsou nacpána v kotcích, a nic z toho nemohou dělat, proto se jejich zvědavost obrací dovnitř. Otupující nuda zaviňuje to, co chovatelé vyčítavě nazývají ‚zlozvyk‘ – selata si navzájem ukusují ocásky, dokonce projevují kanibalismus. Nemusíte být žádný genius, abyste pochopil, že jedinou možnou léčbou je dát jim více prostoru a více stimulů, které by uspokojily jejich zvědavost. Ale to je samozřejmě neekonomické.

Chovatelé to řeší tak, že jim „zkracují“ ocásky. Tato neškodně znějící slovíčka, jako např. „porážka“ místo zavraždění, „vykleštění“ místo kastrace, se používají pro zamlčení reality. Ocásek je uříznut zčásti nebo zcela obyčejným nožem bez umrtvení. Někteří farmáři používají jiné řešení – trhají selatům špičáky kleštěmi. Existují i takoví, kteří obojí kombinují.

Náš průvodce ignoroval tato zmrzačení a místo toho pyšně vykládal, že když jsou prasata zabita na jatkách, tak nic nepřijde nazmar, každičký kousek se nějak využije.

Stále se usmíval, když nás vedl zpět k boxům pro prasnice a opět nám pyšně vyprávěl o tom, jak moderní je tento způsob chovu prasat a jak maximalizuje a optimalizuje produkci. Pět dní po odebrání selat jsou prasnice znovu oplodněny a tenhle příšerný koloběh se stále opakuje.

Jak tak mluvil, prošli jsme okolo podivně vyhlížejícího zařízení, vypadalo to jako nízký kvádr s řemeny. Zeptala jsem se, co to je. Usmál se pro sebe a řekl: „tohle je připouštědlo...“

Tohle malé zařízení mělo za úkol zafixovat prasnici, aby mohla být oplodněna některým z chovných kanců. Prasata si obvykle velmi pečlivě vybírají partnera, ale zde neexistovala možnost volby, nikdo neměl právo nic odmítnout. Existoval pouze nekonečný cyklus - zabřeznutí, narození selat, jejich odebrání od matky a další zabřeznutí. Když jsou pak nakonec prasnice zcela vyčerpané z takového života a klesá počet selat, která porodí, anebo onemocní rakovinou či jinými nemocemi, čeká tyto „stroje na mláďata“ ironický osud. Jejich mrtvoly jsou použity pro výrobu párků nebo dětské výživy.

Než jsem toto všechno viděla, tak jsem si vždycky myslela, že týrání zvířat je něco jako hon na lišku, zabíjení tuleňů nebo zneužívání domácích mazlíčků jejich majiteli. Vzpomínám si, že nejhorší hádka, kterou jsem do té doby měla se svým otcem – a byla to hořká scéna plná křiku a zlosti – se odehrála po té, co jsem peníze, které mi dal na kadeřnici, poslala jako dar do kampaně proti zabíjení tuleních mláďat v Kanadě. Vrátila jsem se tehdy domů bez nového účesu, ale byla jsem pyšná sama na sebe. Nemohla jsem pochopit, proč byl otec tak rozzlobený. Stále to nechápu. Když byl potom obchod s tuleními kožešinami zakázán, neváhala jsem mu připomenout můj a jeho přínos k tomu všemu. Dodnes se o tom zmiňuje. Nicméně oba jsme byli rozhořčeni, když v r. 1986 kanadská vláda zákaz zrušila a povolila zabití 250 000 tuleních mláďat.

Po návštěvě na té modelové farmě jsem začala přehodnocovat všechny své názory. Neustále jsem se ptala sama sebe, proč mi nikdo nikdy neřekl pravdu o tom, jak se zachází se zvířaty na farmách. Byly mi vštěpovány – stejně jako dnešním dětem – pohádky o spokojených kravičkách, které rády dávají mléko a pohádky o šťastných prasátkách.

Ta farma, kterou jsem navštívila, dokonce sloužila jako vzorový model. Byla příkladem ostatním farmářům. Všichni si zde mohli v praxi prohlédnout metody moderního chovu prasat a získat informace jak maximalizovat výtěžnost, snížit náklady a vydělat tak na zvířatech více peněz. V devadesátých letech – s tím jak další státy přebíraly konzumní kapitalistický ekonomický model společnosti - se pak tyto zkušenosti začaly s velkým úspěchem vyvážet do zahraničí.

V roce 1991 sir Richard Body, člen Parlamentu za Konzervativní stranu, předložil návrh zákona, který by zakázal chov prasnic v těsných kotcích a jejich uvazování. Kdyby tento zákon prošel, byly by tyto praktiky už jen ostudnou vzpomínkou, podobně jako lov medvědů nebo kohoutí zápasy. Ale jeho kolegové se rozhodli tento zákon „prohovořit“ – pochopitelně v zájmu zisků farmářské lobby.

„Prohovoření“ je cynický způsob bojkotu chodu parlamentu, při němž politik sám nebo ve spolupráci s dalšími vstane během jednání a začne hovořit nesmysly tak dlouho jak to jen dokáže. Pokud to vydrží dostatečně dlouho, návrh neprojde, protože nezbude dost času na hlasování. („Copak jsi dnes dělal, drahoušku?“ „Pět a půl hodiny jsem žvanil totální hovadiny, takže díky tomu může být 400 000 březích prasnic po dalších sedm let přivazováno k podlaze. Zvládl jsem to hravě!“)

Tento zákon byl nakonec přijat v r. 1998, ale platí pouze v Británii. Stále dovážíme tisíce tun vepřového masa a slaniny ze zemí jako je Holandsko nebo Dánsko, které tento systém chovu prasat nadále používají. V USA se dokonce prasečí farmy staly velkými průmyslovými komplexy, v nichž jsou miliony prasnic vězněny v úzkých ocelových kobkách.

Ale ještě bych se chtěla vrátit k mé exkurzi na farmě – závěr toho nepříjemného dramatu nás čekal na konci řad kotců pro prasnice. Nacházelo se tam, trochu stranou od ostatních, několik o něco málo větších kotců. V každém byl jeden velký kanec, poslední článek tohoto pečlivě vytvořeného produkčního systému. Nejbližší stál bez hnutí, svou velkou hlavu měl svěšenou nízko nad holou podlahou. Když jsem došla až k němu, zvedl hlavu a pomalu se na svých slabých nohách vlekl směrem ke mně. Zamyšleně se podíval přímo na mne, přímo do mých očí.

Zdálo se mi, že v těch jeho smutných, inteligentních a pronikavých očích vidím prosbu, otázku na niž jsem neměla odpověď: „Proč mi to děláte?“ Bez rozpaků a beze studu jsem se rozbrečela, mé tělo se třáslo tichými vzlyky a jenom jsem stále opakovala: „Promiň, promiň...“

Byla to emocionální reakce, ale tyto emoce postupem let nezmizely. Vrátí se mi, kdykoliv si na to vzpomenu. Kdykoliv potřebuji vzpružit a dodat odvahu, připomenu si ten smutný a vyčítavý pohled.

Samozřejmě v té době jsem byla ve věku, v němž jsou mladí lidé označování slovy jako „zranitelný“, „citlivý“ nebo „příliš emocionální“. S takovými lidmi i dnes trávím většinu svého času, protože přednáším na školách v celé Británii. Jejich nadšení a jasný, předsudky nezatížený názor na to, co je to krutost, mě nejenom posiluje, doslova mi pomáhá žít. Můžete tomu říkat „emoce“, já tomu říkám „soucit“.

Mladí lidé věří tomu, že přišli změnit svět a kdo jsme my, abychom jim říkali, že nemohou? Pamatuji si ten pocit velice dobře. Když jsem viděla ta prasata a když jsem pak získala další informace, upřímně jsem věřila, že stačí lidem říci pravdu a přestanou jíst maso. Byla jsem šokována, když jsem zjistila, že ani na členy mé rodiny to nemělo žádný účinek. Byl to pouze začátek boje, který pak trval mnoho let. Sestával z mnoha jednotlivých šarvátek, partyzánských léček a hádek. „Můj bože, snad to nechceš jíst?“ Řekla jsem, když jsem viděla, jak se vidlička plná masa zastavila u matčiných úst. Na každý balíček masa v ledničce jsem nalepila samolepku s nápisem „Tento balíček obsahuje mrtvé zvíře!“

Moje matka poslouchala moje argumenty, nikdy na mne nekřičela a ani se mnou nebojovala. Ale obávám se, že nechápala hloubku mých pocitů a ani úplně nevěřila tomu, co jsem jí říkala. Myslím, že se hlavně bála o moje zdraví, takže zpočátku se uchýlila k různým pokoutným protiopatřením. Najednou mi začala vařit hodně jídel s rýží a vždy jsem v nich mezi paprikou a cibulí objevila malé kousky něčeho, nejčastěji kuřecího masa. Myslím, že jsem je dokázala najít vždy.

Vytrvala jsem ale ve svém přesvědčení a byla jsem rozhodnuta vzdělat mé rodiče. Po nějakém čase matka přijala mé názory a začala mne zcela podporovat. Nyní jsou vegetariány i moje sestra a bratr, avšak můj otec svým typicky chlapským způsobem sice přijme mé argumenty, ale se změnami nepospíchá. Nicméně já to považuji za částečné vítězství.

Při mých pokusech změnit jejich postoje mne nejvíce frustrovalo, že jsem nebyla schopna vyvrátit jejich argumenty ve prospěch konzumace masa. Instinktivně jsem věděla, že mi říkají jen babské povídačky, mýty a polopravdy. Ale neměla jsem znalosti, kterými bych se mohla bránit. Proto jsem se rozhodla to změnit.

[Akt. známka: 1,67 / Počet hlasů: 9] 1 2 3 4 5
| Autor: administrator | Vydáno dne 10. 10. 2007 | 12094 přečtení | Počet komentářů: 4138 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Reklama
Nesmyslné antikampaně
Veganská strava je zdravá a bezpečná i pro malé děti - zneužití případu úmrtí dětěte ke kritice veganství

I děti mohou být vegany - výhrady k reportáži ČT

Vegetariánství škodí dětem? - shrnutí kausy hrůzostrašných článků v českém tisku
Naši sponzoři
Doporučujeme !
Internetová verze filmu "Vykořisťování Země" s českými titulky - jak konzumace masa škodí planetě Zemi, komentář čte sir Paul McCartney.
Nepřehlédněte
Nabízíme

Důvody proč
být vegetariány
Pravda o mase

filmy americké organizace PeTA s českými titulky na CD-ROM
Reklama
Nejčtenější články

Neexistuji vhodna data!

Tento web je vytvořen v phpRS