Nová kniha Neber zvíře do úst

Vegetariánství v ČR
Vyšla nová kniha s názvem Neber zvíře do úst aneb Podala snad Eva Adamovi jelito?, která rozhodně stojí za přečtení a my Vám přinášíme zajímavý rozhovor s jejím autorem.

Žiju a chci nechat žít

(vždyť je to tak prosté …)

 

 

Pavel Hub portrét Pavel Hub (43 let), rodák z Hostašovic nedaleko Valašského Meziříčí, prožil 27 let ve Frenštátě pod Radhoštěm. Vystudoval brněnskou filosofickou fakultu, obor český jazyk – angličtina, vystřídal řadu zaměstnání doma i v zahraničí, až zakotvil (dočasně?) na Ostravsku, kde donedávna pracoval jako fotograf a redaktor časopisu Camping, Cars & Caravans. Přemýšlení o utrpení zvířat v systému „živočišné výroby“ jej přivedlo k samostatnému projektu.

 

 

Napsal jste knihu Neber zvíře do úst aneb Podala snad Eva Adamovi jelito?, která je souborem rozhovorů známých i neznámých osobností. Co Vás vedlo k takovému nápadu?

         Ten nápad přilétl sám od sebe, když jsem si „větral hlavu“ jízdou na kole. Měl jsem v sobě  hodně napětí, cítil jsem potřebu pustit se do nějakého projektu, kterým bych veřejnost znovu upozornil na rozbujelou masožravost a přemrštěný konzum živočišných výrobků. A pochopitelně i na násilí trvale páchané na zvířatech, která jsme si zvykli označovat jako jateční či hospodářská. Říkám „znovu“, protože dva roky předtím odvysílala ostravská televize v cyklu Ta naše povaha česká pořad Když trpí zvíře, pro který jsem sepsal námět. Během té práce jsem se spojil s řadou lidí – vesměs dobrovolníků z neziskových organizací – poukazujících na nedostatečnost ochrany zvířat v České republice, kteří tak (konečně!) dostali příležitost promluvit na kameru. Bohužel ve třiceti minutách pořadu, i když jej dramaturg Martin Červenka sestavil dobře a působivě, nebylo možné ukázat ve všech souvislostech, proč a jak jsou prasata, krávy, slepice i jiná „hospodářská“ zvířata včetně mláďat trýzněna a zabíjena. Toto vědomí ve mně stále hlodalo, měl jsem pocit ne zcela splněného úkolu, až přišel na jaře 2010 onen nápad s napsáním knihy.

         Kniha, a obzvlášť taková, jež poukazuje na utrpení zvířat a současně nabádá čtenáře k zodpovědnému stravování, však nemá potenciál oslovit tolik lidí jako televize. Navíc pro její vydání musí autor většinou sáhnout hluboko do vlastní kapsy ...  

To je jistě pravda, však jsem to taky důkladně zvažoval, ale bylo zde několik pádných důvodů, proč se do projektu pustit. Štvalo mě a štve mě, že charakterní jedinci, kteří prohlédli bezcitnou mašinerii takzvané živočišné výroby a přechodem na rostlinnou stravu se rozhodli ji dále nepodporovat, jsou „normálními“ občany vnímáni jako přecitlivělí sektáři. Právě jim jsem chtěl v knize poskytnout  prostor k vyjádření jejich názorů a zkušeností. Navíc několik z nich jsem znal již z doby, kdy se připravoval pořad Když trpí zvíře. V médiích jsou označováni jako „ochránci zvířat“, ale nepřipadá Vám toto označení absurdní? Jako by starost o „hospodářská“ zvířata, byť dnes nežijí společně s námi v rodinných hospodářstvích, nebyla povinností každého z nás! Pohodlnější je ovšem přenést vlastní rozum a odpovědnost na různé experty – na rozdíl od, řekněme, odborníků na výživu však tyto „odborníky na lásku ke zvířatům“, ony „ochránce zvířat“, podporujeme svými penězi výrazně méně. Ale to jsem trochu odbočil ... Kniha, o které mluvíme, by pravděpodobně zůstala pouze v mé hlavě, nebýt vstřícnosti doktora Jana Čejky, Američana českého původu, který její vydání zaplatil.

 

Jméno Jan Čejka je nám, kteří usilujeme o citlivý přístup ke zvířatům, dobře známé. Líbil se panu Čejkovi Váš nápad vytvořit soubor rozhovorů na toto téma?

Spojil jsem se s tímto vědcem a publicistou, člověkem s rozumem a srdcem na pravém místě (nechce se mi říct ochráncem zvířat) poté, co jsem si přečetl jeho knížky Jejich jest království a Zvířata jsou naši bližní, a představil mu svůj záměr. A k mé radosti Jan okamžitě souhlasil! Myslím, že se mu zalíbila myšlenka vytvořit publikaci, která by ústy problematiky znalých jedinců ukázala, jak se „slepičkám“, „kravičkám“, „prasátkům“ a jiným zvířatům žije v českých chovech a umírá na českých jatkách. (Dosud vyšlé publikace na toto téma jsou totiž povětšinou překlady, jež vycházejí z cizích reálií). Mou snahou také bylo představit veřejnosti ty jedince, kteří u nás na problém živočišné výroby a systémového týrání zvířat dlouhodobě poukazují, a ocenit tím jejich práci. Chtěl jsem, aby čtenář pochopil, že k oněm „ochráncům zvířat“ patří přemýšlivé osobnosti žijící v realitě, a ne nějací bláhoví snílci či asociální extremisté, byť i takoví se jistě najdou. Měl jsem ale ještě jeden ryze osobní důvod: doufal jsem, že skrze knihu se mi podaří vniknout pod kůži mým přátelům a známým, kteří si „z očí do očí“ málokdy vyslechnou třebas jen dvě tři věty o tom, jakou cenu platí planeta, zvířata, ale i lidé za zvrácenou touhu jíst maso. Suma sumárum, knihou Neber zvíře do úst aneb Podala snad Eva Adamovi jelito? jsem zabil několik much jednou ranou  – čistě metaforicky řečeno. :-)

          Podle čeho jste vybíral osobnosti, se kterými jste následně dělal rozhovory? Probíhaly písemnou formou nebo osobně?

Vychází to půl napůl: ze dvaadvaceti rozhovorů vzniklo jedenáct při osobních setkáních a jedenáct písemně na zaslané otázky. Chtěl jsem, aby rozhovory neomílaly stále tutéž smutnou pravdu, jak zvířata ve velkochovech a na jatkách neuvěřitelně trpí, ale aby vytvořily co možná nejúplnější a nejbarvitější obraz celého bezduchého prostředí, ve kterém spolu s nimi „žijeme“. Z toho důvodu je na obálce knihy připsáno: Rozhovory o zvířatech a lidech v systému živočišné výroby. Má tím být řečeno, že člověk v honbě za konzumem a pohodlím uvrhl své zvířecí pomocníky, dříve svobodné bytosti, do otrockého stavu, v němž paradoxně skončil i on sám. Vždyť kolik z nás může a dovede přežít jen v symbióze s přírodou? Většina je dnes nucena „obdělávat pole“, na kterých rýžují jiní. Bič s názvem tržní ekonomika však pomáháme splétat svými „potřebami“, de facto zotročujícími chutěmi a žádostmi. O zvrhlosti současného způsobu života by mohla nejvíc mluvit – kdyby mohla mluvit – právě zvířata, zabíjená a držená v krutých podmínkách jen proto, abychom si my mohli svobodně „dopřávat“ a užívat si (cizího!) života.

 

V tom jsem s Vámi zajedno, akorát jste mi trochu odběhl od otázky ... :-)

Už se k ní vracím. :-) Základem mé knihy jsou výpovědi lidí, kteří tento stav věcí, jak jsem ho právě popsal, dávno prohlédli a kteří se v rámci svých možností snaží hospodářským i jiným zvířatům ulehčit prostřednictvím veřejné osvěty, různých kampaní, tlaku na politické představitele, nebo i zoufalou záchranou zvířat z hal velkochovů. Jejich zkušenosti pak v knize uvádějí do širších souvislostí univerzitní profesoři, konkrétně filosof Vladimír Šiler, sociolog Jan Keller a religionista Jan Kozák, či zástupci ekologického proudu v katolické církvi Matúš Kocian a Marek Orko Vácha. O zdravotních dopadech konzumace masa, ale i rizicích při nevhodně sestavené rostlinné stravě, hovoří MUDr. Zbyněk Luňáček, zatímco následný rozhovor s thaiboxerem Janem Müllerem je bořením mýtů o neduživých vegetariánech. Odborné hledisko vnáší do knihy veterinář a bývalý předseda Ústřední komise na ochranu zvířat Jiří Dousek, k pohledu člověka usmrcujícího zvířata z titulu svého povolání svolil řezník Zbyněk Kladiva. K těmto rozhovorům jsem přičlenil ještě tři další, které ukazují, co je možné dělat v případech, kdy jsme svědky týrání koček či psů (nebo kdy se o „zvěrstvech“ tohoto druhu dozvíme), tedy zvířat žijících v naší bezprostřední blízkosti. Sice se mi nepodařilo udělat rozhovor – jakousi vábničku na čtenáře – ani s jedním vegetariánem z českého šoubyznysu (pokusil jsem se kontaktovat Anetu Langerovou, Zuzanu Norisovou a Petra Vachlera), nicméně i tak je v knize, dle mého soudu, mnoho podnětného a zajímavého čtení. Což ovšem musí posoudit jiní.

 

Foto: Jiří Drašner

Překvapilo Vás něco nebo někdo v průběhu „zpracování“ knihy? Musím přiznat, že při čtení  některých odpovědí na Vaše otázky jsem se někdy smála, někdy divila, ale většinou mi bylo do pláče.

Ano, vím o čem mluvíte. Při přepisu některých odpovědí jsem měl často pocit, že mi dotyčný mluví z duše a najednou bác!, vyleze z něj věta, nad kterou vám zůstane rozum stát a sevře vás smutek. Z některých mluvčích je cítit vnitřní nekonzistence, nicméně věřím, že stejně jako Vy i ostatní čtenáři rozpoznají, kdy zaznívá pravá a kdy falešná nota. Nakonec těch, kteří působí věrohodně, je v knize drtivá většina, takže čtenář má s kým srovnávat. A pokud jde o ta překvapení ... Nevzpomínám si, že by mě něco zvlášť překvapilo v průběhu práce na knize (tedy když pominu nečekaně otevřenou výpověď katolického kněze Matúše Kociana a „silná místa“ u dalších mluvčích), zato mě stále překvapuje, jakého bestialního chování jsou lidé s to se dopouštět vůči zvířatům, jak je zlo v některých individuích vynalézavé. A totéž lze říct o systému „živočišné výroby“, kde se vina jednotlivců rozpouští v dělbě práce, specializovaných úkonech a anonymní spotřebě. Stále mě překvapují běžné životní situace, třeba když zaslechnu: „V sobotu je zabijačka – přiď, bude řiť!“ Nejsem žádný Mirek Dušín, ale ve zmíněném případě jde o sprostotu, která se schovává za bujarost či lidovost. Tak jako se říká, že „Ostrava je region razovity“, namísto aby se řeklo, že jsou tu lidé sprostější než jinde, mluví se podobně o „tradiční domácí“ zabijačce jako o něčem, co má v podstatě nevinný až rozverný ráz. Samo slovo „zabijačka“ v nás totiž evokuje podobná rozverně znějící slova: tancovačka, halekačka, fidlovačka, šlehačka (šmigrust, pomlázka)... Zabíjenému praseti to veselé určitě nepřipadá.  

 

Jaký je Váš vztah ke zvířatům? Jste vegetarián nebo vegan, z důvodu etického, zdravotního, nebo ekologického? Proč jste se rozhodl žít bez masa?

Protože se umím vcítit do druhých a protože přeju spokojený život každé bytosti, pokud ovšem na mně zrovna nepáchá násilí. :-) Neboli komára, který mě štípne, bez milosti „lištím“, jak se občas říká na Valašsku, a psa, který se mi zahryzne do lýtka, nakopnu do mordy, nedá-li si říct po dobrém. Teď ze mě mluví zkušenost: jednou mě „rafnul“ vlčák těsně nad kotníky a dlouho mě takto držel zpacifikovaného. Táhnul mě, kam si umanul, ale naštěstí po několika minutách pustil – jeho zájem přitáhl jiný „objekt“. Nicméně o to zde nejde. Maso a obzvlášť uzeniny mi vždycky chutnaly, ale vrátit se k těmto drogám teď, kdy to mám konečně v hlavě srovnané? Kdybych se vrátil k cigaretám, páchal bych zlo jen sám na sobě, ovšem hltat porce pro mě zabíjených zvířat – tady opravdu nevím, jakou morálkou bych své jednání zdůvodnil. Z úst „masožroutů“ jsem doposud neslyšel jediný přesvědčivý argument; nic, čím bych opravedlnil svoji starou touhu po chuti masa (kterou teď pocítím už jen jednou za uherský rok a navíc nijak naléhavě). Musel bych lhát sám sobě což mi jaksi není vlastní. A učinit tak svévolně? Říct si: „Ále co, budu jíst maso, protože mi chutná, ať si je proti tomu tisíc dobrých důvodů?“ Jo, to možné je, ale nebylo by to nic jiného než návrat do pravěku v době blahobytu, do stavu, kdy člověk počínající si hůř než zvíře je štván svým ukřičeným neukojitelným já, jak to ostatně vidíme dnes všude kolem. Dle mého soudu je to cesta do pekel. Evoluce člověka nesměřuje k silikonovým implantátům, prodlužovaným penisům, trojitým hambáčům a vepřovým limonádám, ani k přenosu mozku do stroje ve snaze dosáhnout osobní nesmrtelnosti. Směřuje k respektování druhých, k rozpouštění ega a rozšiřování vědomí, až k procítění stavu jednoty. Nezabíjet je pouze první krok. Co se mě týče, nepodílím se na zabíjení zvířat už sedmý rok a přiližně jeden rok nekupuju ani mléčné výrobky. Žiju a chci nechat žít. Důvody ekologické, zdravotní či jiné vnímám jako druhořadé.

 

Upřednostňujete při nakupování biopotraviny?

Hm, na tuto otázku by Vám lépe odpověděla moje přítelkyně Markéta, která věnuje větší pozornost tomu, co je na etiketě výrobku napsáno. Já mám spíše laxní a rutinní přístup – kupuju stále tytéž potraviny, které mi chutnají a o kterých vím, že jsou rostlinného původu. Přesto experimentuju: když uvidím nový výrobek, prostuduju si jeho složení a není-li moc drahý, vyzkouším ho. Co se týče potravin označovaných jako „bio“ – tedy vypěstovaných bez použití chemických hnojiv a postřiků – instinktivně bych po nich určitě sáhl, ale má to dva háčky. Jednak je v obchodě, kde nakupujeme, téměř nevídám, a jednak, když už na ně sem tam narazím, odradí mě většinou jejich vyšší cena. Jinak bych jim mezi jinými nejspíš dal přednost: mám sklon věřit všem těm ujištěním o přísných kontrolách v zájmu udržení biokvality výrobku, i tomu, že české potraviny jsou „bio“ jaksi přirozeně, protože našim zemědělcům se stále nedostává peněz na umělá hnojiva. Víte, já a Markéta máme to štěstí, že alespoň část konzumovaného ovoce a zeleniny získáváme od rodičů či známých ze zahrady, takže v tomto případě se nepochybně stravujeme „bio“. No a stejným způsobem přicházíme k „biovajíčkům“ od „bioslepiček“.

 

Co soudíte o eko- či biofarmách? Může si český spotřebitel právě zde obstarat kvalitní potraviny za přiměřený obnos?

V otázce biofarem je pro nás znovu rozhodující, zda v procesu získávání živočišných surovin jsou či nejsou týrána zvířata. Na vlastní oči jsme se totiž s přítelkyní přesvědčili, že za názvem „biofarma“ se může skrývat provozovna, která možná vyhovuje předpisům a hygienickým normám, nicméně základní potřeby chovaných zvířat jsou v ní zcela ignorovány. Smutné je, že návštěvníci tohoto statku v Beskydech vidí pouze své „biomlíčko“ či „biozmrzku“. Rozplývají se nad telátky v boxech, aniž by jim došlo, že tato mláďata byla násilně odtržena od matek (které mnohdy leží na louce bez možnosti schovat se před sluncem do stínu) a ani v letních parnech nemají stálý přístup k vodě, jak to předepisuje zákon na ochranu zvířat proti týrání. Chtěl bych věřit, že jde o ojedinělý případ a že „biochov“ koz a ovcí je přece jenom přirozenější a lidštější. Proto si – ač téměř vegani – občas dopřejeme třeba halušky s bryndzou,  korbačiky, nebo kozí sýr. Žádné „biomaso“ pro nás ale neexistuje. Představa, že bychom měli zvíře odvézt na jatka, je pro nás nemyslitelná.

 

Vraťme se k Vaší knize, komu je vlastně určená?

Všem, kterým ještě není všechno jedno. Všem, kteří jsou s to obětovat kus sebe sama ve prospěch Života. Trápení, zabíjení a pojídání zvířat, neboli tvorů obdařených vědomím a inteligencí, stejně jako schopností pociťovat na různých úrovních bolest (jak to ostatně přiznává i zákon na ochranu zvířat proti týrání), vnímám jako lidskou hybris, zpupnost ega, které krok za krokem vytěsňuje boha života a lásky a na jeho místo nevědomky dosazuje boha smrti a obžerství. Vždy totiž sloužíme nějakému „bohu“ a ten, kdo si myslí, že jedná svobodně a z vlastní vůle, je v těžkém sebeklamu. Vzpomínám si na trefný výrok Arnošta Goldflama z filmu Něžný barbar: „Jak říká klasik: ‚Díkybohu jsem ateista!‘“ Jinak řečeno mluví z nás nejrůznější „bohové“, ale jen zřídkakdy ten pravý – ten, který dává život všemu a všem. Je neuvěřitelné, že v záplavě duchovní literatury, která se k nám dostala po roce 1989, je tak málo knih, které hovoří o nezabíjení (principu ahimsa) a nejedení masa jako o nutných předpokladech duchovního vzestupu jedince. Pro mě – tak to v hloubi  duše cítím – jsou všechna učení, která toto patřičně nezdůrazňují, scestná, ne-li přímo falešná. Sem řadím i současné křesťanství, které se v průběhu věků „rozvinulo“ do zritualizované sentimentální báchorky o Ježíši Kristu jako spasiteli lidí, kteří se již nemusí trápit žádnými problémy. Ale abych byl spravedlivý: vnímám charitativní náruč katolické církve, jenom si úpěnlivě přeju, aby konečně objala i zvířata trýzněná a zabíjená pro maso a jiné „živočišné komodity“. Proto je v knize poměrně dost prostoru věnováno původnímu, Život nekrájejícímu křesťanství, proto by ji měli číst dnešní stoupenci tohoto náboženství.

Víte, co mi vrtá hlavou? Jak jste přemluvil řezníka, aby přispěl do knihy s takovým tématem :-)?

          A víte, že jsem ho vůbec nemusel přemlouvat? Zbyňka mi doporučil můj kamarád z Frenštátu pod   Radhoštěm, který ho vylíčil jako přemýšlivého člověka, jako řezníka-filosofa. Byl jsem přirozeně zvědavý, jak se dá filosoficky zdůvodnit zabíjení zvířat, a tak jsme zašli na pivo, abych pro svou knihu získal i „pohled zevnitř“, neboli pohled člověka, pro kterého je usmrcování zvířat a krájení jejich mrtvých těl takřka denní chleba. A nutno říct, že mě Zbyněk příjemně překvapil – jakkoli s ním v principu i v mnohých úvahách nesouhlasím, cítím z něj profesionalitu v dobrém slova smyslu, dokonce i úctu k zabíjenému zvířeti, smysl pro vážnost okamžiku. Tak mě napadá: Co kdyby všichni řezníci, kteří se snaží zacházet se zvířaty ohleduplně, přešli zničehonic na stanoviska vegetariánů a ochránců zvířat? Zůstali by ti, kteří se k nim chovají bezcitně nebo přímo sadisticky. Dokud se lidé budou dožadovat masa, budeme řezníky potřebovat. Proto si přeju, aby jich bylo co nejvíc takových, jako je Zbyněk, a aby jejich počet postupně klesal s tím, jak bude ve společnostech přibývat vegetariánů. A aby těm zvířatům, která budeme potřebovat k nakrmení našich pejsků a kočiček, stejně jako šelem v zoo, udíleli rychlou a milosrdnou smrt. Hmm, víte, co mi vadí daleko víc než citlivé usmrcení zvířete v bezvýchodných situacích? V jednom magazínu jsem si přečetl, že Lucie Vondráčková po iks letech vegetariánství začala opět jíst maso. Její věta „Tomáš (Plekanec) umí tak úžasné stejky!“ mě hodně nadzvedla. Kde je nějaký stud? Jak je možné, že se necítí trapně? Protože já bych se stoprocentně hanbou propad. Opravdu by mě zajímalo, co Lucii vedlo k tomuto obratu o 180 stupňů. Místo aby jako „vědoucí žena“ vedla trpělivě Tomáše k ohleduplnosti vůči zvířatům a planetě, upřednostnila gurmánské požitky za cenu vnitřních duchovních ztrát, ustoupila jeho neproblematickému vidění světa. Takže k čemu jí bylo, že vystudovala filosofickou fakultu? Co má tohle společného s láskou k moudrosti? Zbyněk Kladiva je mi bližší.

 

Kde je možné knihu s přiloženým DVD sehnat?

Zájemcům, kteří mě kontaktují na emailové adrese nejezzvire@seznam.cz, anebo pavel.hub@mise.cz, pošlu knihu za její prodejní cenu 350 korun plus 50 korun poštovné a balné.  Taky je možné si o ni napsat do vydavatelství TRIBUN EU s kontakty na www.librix.eu/cz/, případně ji zakoupit na pobočkách Tribunu v Praze a Bratislavě, v Brně pak v knihkupectví Knihovnička.cz.

Smím ještě na závěr vyslovit jednu prosbu?  Pokud se vám kniha Neber zvíře do úst líbila a rádi byste přispěli na její druhé vydání, neváhejte mě kontaktovat na jedné z uvedených mailových adres. Za jakýkoli obnos předem děkuji.

 

 

 

Děkujeme za rozhovor

Foto: Jiří Drašner


[Akt. známka: 1,86 / Počet hlasů: 14] 1 2 3 4 5
| Autor: administrator | Vydáno dne 21. 08. 2012 | 8043 přečtení | Počet komentářů: 9085 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: admin
Reklama
Nesmyslné antikampaně
Veganská strava je zdravá a bezpečná i pro malé děti - zneužití případu úmrtí dětěte ke kritice veganství

I děti mohou být vegany - výhrady k reportáži ČT

Vegetariánství škodí dětem? - shrnutí kausy hrůzostrašných článků v českém tisku
Naši sponzoři
Doporučujeme !
Internetová verze filmu "Vykořisťování Země" s českými titulky - jak konzumace masa škodí planetě Zemi, komentář čte sir Paul McCartney.
Nepřehlédněte
Nabízíme

Důvody proč
být vegetariány
Pravda o mase

filmy americké organizace PeTA s českými titulky na CD-ROM
Reklama
Nejčtenější články
Vegetariánská den 2015
(30. 09. 2015, 1849x)

Tento web je vytvořen v phpRS